Narodil se 24. dubna 1581 v Pouy v Gaskoňsku na jihu Francie. Jeho otec ho určil ke kněžskému stavu.

Velký vliv na jeho duchovní život měl kardinál Pierre Bérulle, který ho duchovně vedl. Svatý Vincenc působil jako almužník u královny Margarety von Valois i jako domácí učitel v hraběcí rodině de Gondi. A tak se setkal s dvorským životem, ale i s bídou chudého lidu. Z jeho vlastních slov víme, že služba chudým ho posilovala ve víře a v lásce a darovala mu pokoj srdce. Při službě činné blíženské lásky nalezl Boha.

Dvě události byly klíčovými pro založení řádu. Staly se roku 1617. Ve Folleville ho zavolali k jednomu na smrt nemocnému rolníkovi, který se chtěl vyzpovídat a přijmout svátost umírajících. Tento zpovědní rozhovor ozřejmil Vincenci celou duchovní opuštěnost chudého venkovského lidu, který byl vyhladovělý a nevědomý.

V krátké době na to ve vesnici Châtillon-les-Dombesonemocněla celá jedna rodina tak těžce, že nebyli schopni o sebe navzájem pečovat. Po Vincencově výzvě sice mnoho lidí přispěchalo s pomocí, ale dobré vůli scházela organizace. Vincenc poznal, že chtít pomoci a být na to sám, nestačí. Jestliže má být pomoc účinná, musí být organizovaná.

Z těchto zkušeností vznikly ještě v témže roce první charitativní spolky (Dames de la Charité). V roce 1625 Kongregace kněží misionářů (lazaristé), kteří byli určeni především pro pastoraci (lidové misie), a konečně v roce 1633 společnost Dcery křesťanské lásky (Filles de la Charité), povolané sloužit chudým. Toto založení je milníkem v dějinách řádů: vzniká nová forma náboženského společenství žen, které žijí svůj život ve společenství podle evangelních rad bez klauzury. Dokonalá připravenost ke službě ospravedlňuje život ve světě mimo klauzuru, protože pro Vincence znamená služba Bohu a služba lidem jedno: „Sloužit chudým znamená jít k Bohu.“ Jeho myšlenka založit společenství sester s charitativní službou, které nejsou vázány klauzurou, byla průkopnická nejen pro další vývoj ženských řeholí, ale také pro sociální a společenský vývoj Evropy.

Činnost lásky sv. Vincence, posilována jím založenými společenstvími a podporována Luisou de Marillac, rostla téměř bez hranic. Zasazoval se o lidsky důstojnější jednání s galejníky, jeho nalezince zachránily život tisícům dětí, pomáhal válkou a hladem téměř už zničeným provinciím Lotrinska, Picardie a Champagne obšírnými pomocnými akcemi a posílal misionáře a sestry do nejrůznějších míst ve Francii i mimo ni. Jeho srdce hořelo pro chudé – hořelo také pro církev. S horlivostí a houževnatostí se nasazoval za provádění reforem Tridentského koncilu a podstatně přispěl k obnově kléru ve Francii. Poznal také nebezpečí jansenismu a úspěšně mu čelil. Toto všechno Vincenc podnikal vedle budování a vedení obou společenství v časovém rozmezí přibližně 30 let.

Po pravdě je označován jako „genius blíženské lásky“ nebo „mystik činu“. Druhé označení si na první pohled protiřečí. A přece Vincencovo odevzdání se Bohu bylo tak silné a vroucí, že službou trpícím své mystické nazírání neumenšil. V chudých nalézá Boha. Před svatostánkem v kapli, kde dlouhé hodiny klečí, nalézá Boha. Bůh mu jde všude vstříc. Žije jednotu s Kristem v modlitbě a v činné blíženské lásce. Je to úcta k Ježíši Kristu, s níž se Vincenc setkává s bližními a je to láska Ježíše Krista, ve které se toto setkání uskutečňuje. A tak byl skrze Vincence de Paul proměněn kousek našeho světa.

Vincenc de Paul zemřel 27. září 1660 v Paříži. Jeho ostatky odpočívají v kostele mateřince lazaristů v Paříži, jeho srdce je uctíváno v kapli Zjevení v mateřinci Dcer křesťanské lásky na Rue du Bac. Papež Benedikt XIII. ho blahořečil 13. srpna 1729 a papež Klement XII. ho 16. června 1737 svatořečil. Roku 1885 byl papežem Lvem XIII. prohlášen za patrona všech katolických charitativních sdružení.